Kde domov můj?

Jak se ale můj původně roční pobyl prodlužoval, bylo mi nad bory šumící po skalinách jasné, že země česká je sice krásná země, ale už jsem si nebyla tak úplně jistá i tím, že je to domov můj.

Po dlouhou dobu jsem se emotivně nacházela v jakési zemi nikoho, kdy kořeny sice sahaly do Čech, ale živila je půda britská, a já se proto cítila jak přesazená rostlina a doma jsem se necítila ani v Anglii, ale už ani v Čechách. Přestože se plynně domluvím anglicky, Angličanka nejsem, a i když získám občanství, nikdy se jí stejně nestanu, protože nesdílím ani geny, ani společné základy. Když se moji britští kamarádi baví o svém dětství, jsem mimo, přestože rozumím každému jejich slovu.

Mind-set vítěze. Bez angličtiny dvě práce >>

Ale neznám jejich tehdejší tradice, dětské hry, herecké či pěvecké hrdiny, oblíbené seriály. Mohu jim sice vyprávět o vzrušení, které jsem zažívala, když jako večerníček běžel Mach a Šebestová, nebo jak jsem se nikdy nemohla dokoukat na poslední díl Vinetou a šla místo toho brečet na záchod. Ale přestože si budeme rozumět  jazykově a pochopíme, co se nám ten druhý snaží sdělit, nikdy se přitom nevytvoří takové sjednocující  emoční pouto, které se objeví, když si s českými vrstevníky vyprávíme o tom, jak jsme z ruky lízali jahodový Vitacit, žvýkali Pedro, sbírali céčka a milovali mončičáky.

Stejně tak mám ale nezřídka pocit, že když přijedu do Čech, jsem už trochu cizinka i tam a ne všichni úplně rozumí tomu,že je  normální dojíždět hodinu do práce, stejně jako mít přátele různých národností, ras a míšenců afrických i asijských, že se s muslimy dá skvěle pokecat a zasmát se, že by nemělo být divné mít očekávání, že v obchodech a restauracích se ke mně budou chovat jako k zákazníku a ne jako k obtížnému hmyzu, a že není vhodné se ve výtahu či v čekárně vyptávat, kolik vydělávam, případně bez dovolení sahat mým míšeným holkám na vlasy.

Těžko se také vysvětluje, že přestože mám vystudovanou bohemistiku, mám někdy problém najít správný český výraz, protože většinou používám spíš angličtinu než češtinu. Vím, může to vyznívat namyšleně, ale jsou oblasti, které jsem vystudovala tady a kde znám jen anglickou terminologii, a naopak jsou zase oblasti, kde znám jen tu českou a tvrdě narážím na to, že jsem cizinec.

Práce v Anglii není tak stresující, jako byla v Tescu v Čechách >>

Vnitřní monology si vedu česky i anglicky, a oba tyto jazyky jsou mi tak blízké, že se začínám dostávat do fáze, kdy se někdy musím vysloveně zastavit a přemýšlet, jestli zrovna uvažuju nebo mluvím česky, nebo anglicky, třeba když něco počítám.

Na své děti však mluvím výhradně česky, i když mi odpovídají anglicky, protože to je pro ně jednodušší, ale v Čechách pěkně brebentí po našemu. Jen se mnou se neobtěžují, protože ví, že jim rozumím. Také je vedu k poznávání českých tradic, chodí u nás Mikuláš, Vánoce slavíme večer 24. 12 a fandíme českému hokeji.

Jejich nejoblíbenějším jídlem jsou řízky, kuře na paprice a svíčková, a můžou se utlouct po vanilkových rohlíčcích a perníčkách. Moje starší dcera miluje jak spisovatelku Jacquline Wilson, tak Vojtěcha Steklače, a teď zrovna objevila Foglara. Nadšeně mi o něm anglicky vypráví.

Díky tomu všemu jsem proto velmi dlouho řešila, kde že jsem tedy vlastně doma, a nikomu bych tu vnitřní rozervanost, někdy až téměř schizofrenní, nepřála. Co se tak bavím s ostatními Čechy, zažívá to asi někdy každý, a ať o tom diskutujeme sebehloupěji a probereme to ze všech světových stran, znám stále spoustu lidí, kteří se necítí doma ani tady, ani tam, a to i když se zde usadí, vezmou si Brita a mají spolu malá Briťata.

Rád vzpomínám na své začátky v Anglii >>

Ty vody po lučinách a bory po skalinách slyšíme buď až přes Kanál, a nebo je máme prostě někde v sobě. A když je uslyšíme zašumět, tak to pak může být pěkný hukot v duši! Znám Čechy, kteří uposlechli volání zemského ráje a vrátili se do rodné hroudy, ale přesto pořád čas od času bojují s tím, že ani tam už nejsou tak úplně doma. Část jejich duše totiž vyrostla a rozvíjela se v cizině, a to se nedá vymazat. 

Kde je tedy domov můj? Pro mě je to tady, v Británii, ale trvalo mi léta, než jsem se do tohoto bodu dostala a zabydlela se tu nejen tělem, ale i duší. Ale kořeny a srdce, ty mám pořád v Čechách, a trvám na tom, že Praha je nejkrásnějším městem na světě! A klidně se o tom plynně anglicky do krve pohádám. 

Alena z Londýna

Líbí se ti článek? Podpoř nás:

Přečtěte si další rady a tipy z kategorie Život v Anglii.

Naplánuj si cestu: