Posedlí bezpečností!

Když jsem před lety přijela do Anglie, přišlo mi legrační, že mě pořád takhle nějaký nápis pomyslně drží za ručičku – smát jsem se vydržela do chvíle, než mě na přechodu div nesmetlo auto, které si to přihasilo z jiné strany, než jsme my kontinentálci zvyklí. Drsnou pravdu o nápisech na přechodech, nad nimiž jsme se v jazykové školy podivovali, potvrdil svým syrově-suchým anglickým humorem i náš učitel angličtiny: „No jo, umíralo tu na ulicích moc Francouzů“, mávl rukou a začal nás zasvěcovat do mnohem záživnějších tajů předpřítomného času průběhového. 

Zjisti, jestli je práce v Anglii pro tebe vhodná. Podívej se na toto video >>

Bezpečnost a ochrana zdraví (health and safety) se zde na ostrovech bere vážně vždy a všude – například i řidič dálkového autobusu vás před cestou poučí, že po celou dobu jízdy máte mít zapnutý bezpečnostní pás. Jde mu samozřejmě o vaši bezpečnost a zdraví, ale zároveň se tím sichruje, že kdyby se vám něco stalo, není to jeho chyba a nemůžete ho žalovat – byli jste přece předem poučeni o bezpečnosti jízdy. V Čechách se vám tohle nestane, protože Češi jednak věří v selský rozum, a jednak stále ještě existují autobusy, které pásy ani nemají.

Nic proti důslednému dodržování předpisů bezpečnosti a ochrany zdraví¸ ale jsou chvíle, kdy mi to opravdu leze na nervy (to jsem neřekla, že ne?!). Před pár měsíci jsme s hodinovým zpožděním přistáli v jedenáct večer na letišti Gatwick, a když se dlouho neotvíraly dveře, oznámil nám kapitán, že nemůžeme vystoupit, neb k letadlu nebyly ještě přistaveny schody.

Po pěti minutách radostně zvolal, že schody konečně vidí přijíždět. Pak se dalších deset minut, během nichž jsem si spočítala, že mi zřejmě ujede poslední vlak domů, nic nedělo, načež nám kapitán rezignovaně sdělil, že sice máme schody, ale není u nich žádná obsluha, a kvůli bezpečnosti a ochraně zdraví  si nemůžou vzít na svědomí pustit nás ven samotné. 

Pojeď s náma do Anglie pracovat. Postaráme se o práci, bydlení, NIN, banku. Pomůžeme ti se vším, co potřebuješ pro nový život >>

Když se po sedmi minutách dveře letadla konečně otevřely, nevěřila jsem vlastním očím: Tak zvanou bezpečnostní obsluhu představovala paní v sukni, která stála deset metrů od schodů, pozorovala, jak sestupujeme z okřídleného plechu, a kynula rukou směrem k terminálu, který se nacházel padesát metrů od letadla a ještě k němu vedla vyznačená cesta.

Nechci působit jako přehnaný optimista a suverén, ale myslím, že bych cestu k terminálu zvládla i bez obsluhy; bezpečnostní zdržení mě navíc tu noc stálo £32 za taxíka, protože ten poslední vlak mi opravdu ujel. Ale riskujte sejít sami ze schodů!

Člověk nemůže dělat z komára velblouda a někdy je méně předpisů více, ale přece jen se přiznám, že mě lehce šokovalo, když jsem dva měsíce po útocích v Londýně a pár dní po těch v Barceloně objevila v jednom pražském letištním občerstvení kufr bez majitele, a přestože jsem se o tom okamžitě zmínila personálu, nestalo se vůbec nic. A to dokonce ani poté, co jsem, vychována anglickým protiteroristickým heslem „see it, report it“ (vidís to – nahlaš to) po čase upozornila na kufr ještě dalšího zaměstnance.

Ten vážně pokýval hlavou, zašel do místnosti pro personál, a krátce poté se ve dveřích neobjevil ani vedoucí ani pyrotechnik, ale slečna, která začala zdobit stoly kytičkami a otírat z nich drobky, čímž se problém podezřelého kufru definitivně smetl ze stolu. Uznávám, že Česko je stále ještě bezpečná země, a že osamocené zavazadlo zde z 99, 99 % znamená, že ho tam zapomněl bezhlavý turista a ne bezohledný terorista, ale nejsem si jistá, jestli si tento postoj ještě můžeme v Evropě dovolit. Natož když letiště střeží ozbrojená policie. 

Personál rychlého občerstvení byl ale jinak velice milý a úslužný, a když jsem si od nich o hodinu později (mimochodem ten kufr tam stále ještě byl) chtěla koupit pár kostek ledu na schlazení oteklé nohy po včerejším včelím bodnutí, dali mi ledu celý kelímek a odmítli vzít si byť jen korunu. Udělala jsem si chladivý obklad a nožka přestala svědit a pálet, a tak mě přešla i britská chuť stěžovat si na českého majitele louky, na jehož zahradě mě včela píchla, že mě neupozornil, že na rozkvetlé letní louce se mohou pást bodavé včely, a že mám proto nosit vhodnout obuv a koukat pod nohy! 

Alena z Londýna

Líbí se ti článek? Podpoř nás:

Přečtěte si další rady a tipy z kategorie Život v Anglii.

Naplánuj si cestu: