Malý výcuc z velkých dějin Velké Británie

No ale protože je dobré alespoň něco málo o historii této země vědět, když už tu jednou žijeme, zvu vás srdečně k základnímu výcucu, jehož přečtení vám nezabere víc času než průměrná doba konzumace dvou buchet a vypití jedné kávičky. 

O Británii jako takové se dá mluvit zhruba od 6500 let před naším letopočtem, kdy prý byla oddělena od starého kontinentu průlivem, jemuž my Češi říkáme francouzsky La Manche, ale Angličané jen prostě „Kanál“ (The Channel). Následuje, stejně jako všude v Evropě, doba neolitická, bronzová a železná, prostě takové ty staré řečičky o ženách sběračkách a mužích lovcích, nad nimiž se dnes shovívavě usmíváme, protože jsme strašně moderní a hlavně nestereotypizujeme, že!

A tak si po staletí šťastně žili, lovili a sbírali, malovali jeskyně a stavěli domy, až nastal rok 43 n. l. a k britským břehům připluly římské kocábky. A jak už to tak měli Římané ve zvyku, území obsadili, porazili místní domorodé kmeny a začali pronikat hlouběji do vnitrozemí. Z nepatrné vesnice na březích Temže vybudovali Londinium, jež stojí pod názvem Londýn dodnes. 

Podívej se na historii Británie zblízka. Ubytování v Manchesteru >>

Po rozpadu Říma se na Britony nahrnuly germánské kmeny Anglů a Saxů, a tlačily se sem po pár dalších staletí. Samozřejmě se přitom strhla spousta úchvatných bitev, které se nyní chudáci žáci musí učit. 

V urputném boji o moc nakonec zvítězil přivandrovalec Vilém z Normandie, když se mu v roce 1066 podařilo usurpnout trůn. Vybudoval londýnský Tower a povýšil Londýn na hlavní město Anglie, čímž, hádám, kapitálně vytočil Winchester. Po Vilémově smrti se vládci měnili jako ponožky, šlechta si vyskakovala, církevní představitelé se hlásili o svoje, panovník se snažil urvat kdeco, no prostě klasický středověk. 

Anglie se v čele s Richardem I. známým též pod chrabrou přezdívkou Richard Lví srdce zúčastnila třetí křížové výpravy, a uhájila před zbojnými Francouzi svou francouzskou půdu. Richardův mladší bratr Jan už takové štěstí neměl, prošustroval, co mohl, a navíc si pouštěl hubu na špacír a kritizoval jak církev, tak šlechtu. 

Jak je to s Brexitem? Kdy vůbec Brexit nastane? >>

Pro hubu na hubu – církevní i modrokrevní zástupci učinili ozbrojené povstání, a donutili ho podepsat roku 1215 Magnu Chartu, první krok k demokracii. Ta potlačovala neomezenou moc krále a nutila ho zachovávat určité legální procedury, ne se prostě jen tak mýrnyx týrnyx k něčemu unáhleně rozhodnout a vykonat to pro to, že jsem hlava pomazaná, z Boží vůle král.

Zatímco české země prožívali v roku 1348 rozkvět pod taktovkou otce vlasti a největšího Čecha Karla IV., Anglii postihla černá smrt a rychlostí světla se rozšířila i do Walesu a Skotska. O dva roky později žilo na britských ostrovech o třetinu obyvatel méně. Mor pravděpodobně přinesly krysy, leč Britové věřili, že zabijákem nejsou ony, ale ten strašný smrad všude kolem. 

Snažili se ho proto přebýt kdejakými voňavými bylinkami a rostlinkami,
a nad morem tak vyzrát. Mor sice většinou vyzrál na ně, ale památkou na tehdejší herbální léčby je zlidovělý, lehce morbidní dětský popěvek Ring a Ring O’ Roses, kde se pěje o tom, že máme plnou kapsu macešek, ale pak stejně uděláme hepčí a hepčí, a padneme. Zpívá se a tancuje dodnes, a to na podobný nápěv jako naše Kolo kolo mlýnský. 

Pak se takových šedesát let nedělo nic moc zajímavého kromě typických třenic a tahanic o moc. Číše přetekla za vlády Jindřicha IV. v roce 1422, kdy vypukla občanská válka známá jako Válka růží nebo též stoletá válka. Moc se v ní sice neválčilo, v podstatě rozhodly jen tři větší bitvy, jejichž jména normálnímu člověku nic neřeknou a v životě je nebude potřebovat, a proto ani nemá smysl je tady vypisovat a plýtvat tak papírem a tiskařskou černí.

Důležité ovšem je, že z bojů vyšel vítězně do té doby relativně neznámý Henry Tudor (Jindřich VII.), a počínaje jeho hrdinským vítězstvím roku 1485 nastala éra Tudorů. Jedná se též o období anglické renesance. 

V této době je nejpozoruhodnější postavou Jindřich VIII. (1506-1547), slavný tím, že založil anglikánskou církev a zároveň tak odstartoval reformaci. Mezi lidmi je ale známý především jako panovník, co měl šest manželek, které na střídačku popravoval a rozváděl. 

Jindřichovou dcerou a zároveň pátou a poslední Tudorkou na trůně byla Alžběta I. zvaná Panenská (1558-1603). Tato Alžběta se proslavila svou moudrou vládou a její éra  je vnímána jako jeden ze zlatých věků Anglie, už proto, že během ní tvořil William Shakespeare. 

Alžběta zemřela roku 1603 neprovdána, což samozřejmě po dobu jejího života vyvolávalo spoustu dohadů, domněnek a drbů, dokonce i dnes se o jejím životě veřejném i osobním píše spousta pikantních románů. Nicméně faktem zůstává, že zemřela bez potomků, a jejím nejbližším mužským příbuzným byl Jakub VI., král skotský, z rodu Stuartovců. 

Ten byl pasován jako Jakub I. také za krále anglického a stal se tím de facto prvním historickým králem celé Británie. Že by si tím utržil nějakou velkou slávu se říct nedá, spíš měl průšvih v tom, že otevřeně sympatizoval s protestanty, za což se ho lecjaký katolík snažil sejmout, například Guy Fawkes při slavně nezdařeném Spiknutí střelného prachu. 

Na začátku 17. století byla zahájena kolonizace Severní Ameriky,
a přistěhovalí Angláni bohatli z plantáží. Aby ušetřili na pracovní síle, začali dovážet z Afriky otroky. Co všechno tím způsobili, netřeba dlouho rozvádět. 

Protože už v Anglii dlouho nebyla občanská válka, přičinili se o její vznik a nové vzrůšo roku 1642 na jedné straně stoupenci krále Karla, syna Jakuba I., na straně druhé poslanci Parlamentu (ale tehdy se jim asi ještě poslanci neříkalo). Potýkali se tři roky, pak si dali na dva roky KitKat a pauzu, a poté znovu nastoupili do bojů. Tentokrát jim to vydrželo celé čtyři roky, a když parlamentáři radostně uťali Karlovu hlavu, tak si v Temži vedle Parlamentu omyli zkrvavené ruce a vyhlásili plni entuziazmu roku 1653 republiku v čele s Oliverem Cromwelem, Lordem Protectorem.

Jejich republikánská radost trvala jen sedm let (malý úspěch taky úspěch), pak se ovšem vrátil do Londýna Karel II. a bez zbytečných řečí obnovil monarchii. Kromě monarchie byla v té době staronovou událostí morová epidemie, a v roce 1666 zbrusu nová rána, a to velký požár Londýna. 

Roku 1707 byl rozpuštěn anglický i skotský parlament s jediným unifikačním cílem – vytvořit Parlament Velké Británie. Roku 1801 se k nim ještě přidalo Irsko, a vzniklo tak Spojené království Velké Británie a Irska.

V roce 1837, po éře Jiříkovců, nastoupila na trůn osmnáctiletá královna Viktorie a udržela se v čele až do roku 1901, čímž se stala druhým nejdéle vládnoucím britským monarchou, respektive monarchyní. O vítězství ji připravila až roku 2015 královna Alžběta II.

Viktorka nebyla na rozdíl od té naší Viktorky Babičkovské bláznivá ani uječená, ale naopak velice moudrá a osvícená. Prosazovala dokonce v té době tak značně rozporuplné zákony jako všeobecné volební právo! Spolu se svým manželem princem Albertem, milovníkem umění, zorganizovali první celosvětovou výstavu všeho možného, a Británie se rozepnula od jednoho konce světa k druhému. 

Viktorie je i dnes velice populární, a když děti ve škole probírají téma Viktoriánská doba, chodí do školy převlečeni do dobových kostýmů, vaří tehdejší jídla bez pomoci elektrických spotřebičů a koukají na Olivera Twista, jehož tehdy Charles Dickens napsal. 

Sláva a rozmach britského království trvaly ještě na počátku 20. století.
V té době byla také založena BBC, vynalezena televize a Saša Fleming objevil užitečnou plíseň, která byla pojmenována penicilínem.

Velká Británie v této době ale dostala také ránu pod pás, to když si sousední ostrov Irsko vyhlásil roku 1921 nezávislost, ale podařilo se jí udržet na uzdě alespoň Irsko severní. Vzniklo tak dodnes trvající Spojené království Velké Británie a Severního Irska. 

Po druhé světové válce, kterou Británie s ostatními spojenci vyhrála, začala ale tato země vycházejícího i zapadajícího slunce upadat. Během sedmdesátých let ztratila většinu svých kolonií, která po léta drancovala, svou ekonomickou stabilitu si však udržuje až dodnes a je členem G8. Je to hrdé království a mladí synové oblíbené princezny Diany znovu roznítily chladnoucí vztah některých Britů k monarchii, protože posledních několik let bylo nabyto radostnými událostmi, a do královské rodiny se včleňují i „normální“ lidi, jako jsme my. Vše to začalo svatbou prince Williama s Kate Middleton, pokračovalo narozením dalších následníků trůnu, a konečně nás 19. května čeká další královská svatba, tentokrát prince Harryho. 

Alena z Londýna

Líbí se ti článek? Podpoř nás:

Přečtěte si další rady a tipy z kategorie Život v Anglii.

Naplánuj si cestu: