Líná huba do kopce nevyjede

Už si ani nepamatuju, kdy ten podivný nájezd, domněle usnadňující život cyklistům i maminkám tlačícím kočárky, u nás před domem v Čechách vybudovali. Byla jsem ještě malá, a nad zemí rudě zářila pěticípá hvězda. Nájezdem pak neotřášla ani Sametová revoluce, ani rozdělení Československa, ba dokonce ani normy EU.

Tenhle nájezd je totiž všech zbytečností král. Zatímco většina jeho jmenovců má sklon maximálně 50°, tenhle má asi 75°, a to výjimečně nepřeháním. Kdykoli jsem po něm tlačila kolo (neznám člověka, který by ho dokázal vyjet), kladla jsem si otázku, kdo mohl takhle kravský nájezd postavit, a jestli ten dotyčný v životě seděl na kole.

Práce v Anglii pro páry >>

Fakt, že je hned vedle tohoto betonového nesmyslu úplně vyšlapaná tráva, svědčí o tom, že nejsem jediná, kdo pochybuje o jeho smyslu. A když jsem místo bicyklu začala nahoru tlačit kočárek, skřípala jsem zuby ještě víc.

Na Britech se mi líbí to, že méně remcají a více jednají. Moc to na nich obdivuju, protože já vždycky měla tendence držet hubu a krok, hezky si zaláteřit, a pak to nechat být. Ale když jsem jako aupair zjistila, že mojí šéfce není hloupé za mnou v pátek odpoledne přijít a říct mi, že vidí, že jsem vytírala, protože se ta podlaha hezky leskne, ale že u kamen se leskne trochu míň, a jestli bych to teda mohla jít přetřít, uvědomila jsem si, že tenhle přístup má něco do sebe.

Vicky sice nebyla nejpopulárnější ženou v sousedství, ale zato vždy dostala to, co chtěla, a to tak asertivním způsobem, že si na to nikdo z nás nemohl stěžovat. Doufám, že se nikdy nedostanu do stavu, kdy budu jako Vicky, ale něco jsem se od ní přece naučila – když se mi něco nelíbí, můžu to říct a usilovat o změnu. A i když se nic nezmění, alespoň jsem proto udělala maximum, a to je furt lepší než postávat v rohu a nadávat.

A vy jste z které třídy? >>

Tohle všechno se mi honilo hlavou, když jsem zase byla po pár měsících v lůně české země, a snažila se po pětasedmdesátistupňovém nájezdu vytlačit golfky s desetikilovým dítětem. A když jsem ho pak druhý den potřebovala sjet
a nerozhodně stála nad kopcem betonu a přemýšlela, jak se dostat dolů, aniž bych vyklopila dítě nebo přizabila o kočárek sebe, řekla jsem si: A dost.

Vzpomněla jsem si na biblický verš „nemáte, protože neprosíte“, a sedla k počítači a poslala na Městský úřad žádost o úpravu nájezdu. Po měsíci mi přišla odpověď, že to zváží, a když na to příští rok budou peníze, projekt zrealizují. To mi znělo zhruba jako že mám na takovou blbost zapomenout, ale zase mě hřál ten dobrý pocit, že jsem udělala vše, co jsem mohla.

Když jsem se o své korespondenci s Městským úřadem zmínila mamce, moc se smála, že prý jsem v Čechách třikrát za rok, a kecám do městského plánování.

Když mi dva měsíce na to volala, že viděla nějaké pány z úřadu, jak nájezd obhlíží, už se tolik nesmála. A když mi za další měsíc sdělovala, že nájezd rozbourali a budují nový, tak se už nesmála vůbec.

Zato já byla na vrcholu blaha. Už se těším, až zase pojedu domů do Čech. Koupím si tatranku, a pak jednou rukou lehce vytlačím kočárek po zbrusu novém nájezdu. Inu, proste, a bude vám dáno. Ale líná huba, holé neštěstí.

Alena z Londýna

Líbí se ti článek? Podpoř nás:

Přečtěte si další rady a tipy z kategorie Život v Anglii.

Naplánuj si cestu: