Malý český národ ovlivňuje Velkou Británii

Jsme sice malí, ale šikovní: Češi dali světu nejen nejlepší pivo, ale také kontaktní čočky, patentky, nanovlákna, obloukovou lampu a lodní šroub, což je u suchozemců obzvlášť pikantní. Naučili jsme ostatní národy rozeznávat čtyři krevní skupiny, montovat na střechy bleskosvod a oslazovat si život kostkami cukru, a to nejen, když vám voperují umělou cévu impregnovanou kolagenem, další český vynález. A pak je tu též semtex, který sice zabíjí a ničí, ale také pomáhá. 

Onehdá jsem cestou z práce kupovala v našem londýnském krámku kvádr toustového chleba, a všimla si, že pán za mnou třímá v ruce karton chleba tekutého, konkrétně Staropramenu. Pochválila jsem mu jeho volbu a on mi zase pochválil „moje” pivo. Cestou domů jsem rozjímala nejen nad nesmrtelností chrousta, ale také nad tím, jak má rodná hrouda obohacuje moji adoptivní zemi, Anglii. Mají toho totiž společného daleko víc, než jen basu piva a a pár tisíc dětí, které sdílí české a anglické geny! 

Už na základní škole, kdy jsme četli román R.U.R., se paní učitelka zmínila, že to byli právě Čapkovi umělí inteligenti, co rozšířili naši slovní zásobu o pojem „robot”. Ten pochází ze starého slova „robotovat”, to jest nuceně a bez myšlenkovitě pracovat. Čapek byl spisovatel s velkým S, a tak není divu, že se jeho román rozšířil a s ním i slovo „robot”; to se v anglickém jazyce zabydlelo dokonce natolik, že nikdo z mých britských známých netušil, že pochází z češtiny. A protože jsem patriot, altruista a lingvista, dostali navíc ode mě zadarmo přednášku o původu a významu tohoto slova, a pak jsme objev zapili v čtyřset let staré londýnské hospodě hnusným anglickým pivem, protože nic pořádného (rovná se českého) tam neměli.

„Jsem v Manchesteru půl roku. Musím ale říct, že na přízvuk v Manchesteru si ještě zvykám. Jednou chtěli po mě spolupracovník smeták. Vím že je to brush, ale on to vyslovil takto [bruš], proto jsem mu vůbec nerozuměl, co po mě chce.“

K rozvoji angličtiny přispívá i veselý český ilustrátor Alex Brychta, i když ne slovem, ale malbou. Byla jsem ještě aupair, když jsem se poprvé setkala u svého šestiletého „klienta“ s knihami o sourozencích Chipovi, Kipperovi, holčičce Biff a pejsku Floppymu. Už tehdy mě na obálce zarazilo jméno ilustrátora – Alex Brychta. (Ozvala se přitom i má dávná rocková minulost, čímžto z Londýna zdravím všechny fanoušky Arakainu!) 

Nedělala jsem si však moc naděje – co by ostatně dělal nějaký Čech na titulní stránce knížky? Matka „klienta“, který se shodou okolností také jmenoval Alex, to jméno navíc četla jako Brajkta, takže jsem tomu dál nevěnovala pozornost a soustředila se na leštění podlah a krocení divokého svěřence Alexe. 

„Heuréka!“, zvolala jsem pak o pár let později, kdy jsem z aupairování přešla na pančelkování a začala učit místní dětičky číst a psát. Ukázalo se, že Brajkta je přeci jen Brychta, dokonce Aleš, a po svých rodičích Čech jako poleno! Do Londýna ho zavál mrazivý konec Pražského jara.

Pomoc s hledáním práce v Anglii také párům. Práci pro vás hledáme hlavně v Manchesteru. Můžete nás také kontaktovat s případnými dotazy.

Brychta sám o sobě tvrdí, že odjakživa rád kreslil a že mu ve škole nic jiného nešlo, a tak se ilustrátorem stal prý víceméně z nouze. Podle jeho knih se už ale učí číst druhá generace Britů, a tyto čítanky se používají i v dalších sto dvaceti zemích. Brychta za svůj přínos britské literatuře obdržel v roce 2012 od královny titul Člen Řádu britského impéria (MBE), a takových Čechů skutečně moc není! 

Vraťme se ale teď trochu do historie. Velký podíl na budování lepších zítřků mají i čeští letci, kteří v druhé světové válce bojovali po boku, respektive po křídlech, Královského vojenského letectva. Československá prozatímní vláda zde sestavila několik útvarů, mezi ty nejznámnější patřila 310., 311., 312. a 313. stíhací peruť. V roce 2014 dokonce věnovala britská komunita žijící v Česku naší zemi dvoumetrovou sochu okřídleného lva. Ta má připomínat 2421 Čechoslováků, kteří nejen v Bitvě o Británii s nasazením vlastních životů trvali na tom, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. 

Šestset šedesát devět českých dětí zase zachránil před zvůlí nacistů u nás dobře známý Nicholas Winton. Kdo ještě nikdy neviděl jedno a půl minutové video z pořadu BBC Takový je život (That’s Life), které ukazuje, jak prostý makléř Winton v roce 1988 zjistí, kolik lidí mu ještě dnes vděčí za své životy, ať navštíví YouTube a zadá heslo „Nicholas Winton – That’s Life” (https://www.youtube.com/watch?v=6_nFuJAF5F0 ). Rozhodně na to ale nekoukejte bez kapesníku v ruce! 

O Wintonovi a jeho dětských transportech byly dokonce natočeny i dva filmy – Nickyho děti a Síla lidskosti. Za své zásluhy dostal ve svých devadesáti pěti letech nejvyšší české státní vyznamení, Řád bílého lva, a doma na ostrovech byl zase královnou Alžbětou pasován do rytířského stavu.

Protože je řeč o vládcích, je nemožné nezmínit Annu Českou, dceru Karla IV. Ta byla provdána za anglického krále Richarda II. a přestože si dovolila nesplodit následníka trůnu, byla vnímána jako jemná, oddaná a milosrdná žena, která se často u krále veřejně přimlouvala za politické vězně. V Anglii byla velmi oblíbená a dodnes je známa jako „dobrá královna Anna“. Také díky ní je prý na ostrovech „Anna“ velmi populární dívčí jméno! 

Za Richardo-Anniny vlády kvetly vztahy mezi Anglií a českým královstvím, a našinci se tak mohli seznámit s radikálním učením Johna Wicliffa, který velmi inspiroval našeho Jana Husa. Doufám, že mě historici neukamenují, když s trochou nadsázky řeknu, že za evropskou reformací tedy tak trochu stojí právě naše dobrá česká Anna.

Když už jsme u toho kamenování, bylo by hříchem nezmínit populární anglickou koledu Good King Wenceslas (Dobrý král Václav), která se tradičně zpívá právě na svátek svatého Štěpána, prvního křesťanského mučedníka, ukamenovaného pro víru. Koleda vypráví o knížeti Václavovi, patronu české země, který navzdory vlezlé zimě a třeskutému mrazu pomáhá právě 26. prosince chudému poddanému. Pokud vám tato koleda vůbec nic neříká, udělali jste mi radost a nepřipadám si jako trubka, a můžu proto hrdinsky přiznat, že i já jsem se s ní seznámila až v naší anglické škole, a to ještě jen prostřednictvím švédské kolegyně. 

No a co se týče svatého Václava, kromě asociace s Václavákem a státním svátkem se snad každému vybaví blaničtí rytíři, kteří přijdou naší zemi na pomoc, až jí bude nejhůř. Podobně jako jednou král Artuš se svým vojskem zachrání Anglii, až bude i jí nejhůře. Strašně dlouho jsem z nějakého důvodu věřila, že tu legendu obšlehli Angláni od nás, ale kdybych nespala při dějáku i matice, tak by mě možná trklo, že to moc neštimuje, když Artuš žil o skoro čtyři sta let dřív než náš Václav. Takové proradné zjištění o druhém místu ale téměř uráží mou národní pýchu, a tak budu radši věřit tomu, že jsme si ty pověsti vymysleli každý sám, nezávisle na sobě. Ostatně téměř každý člověk i národ má potřebu mít nějakého hrdinu a spasitele!

Alena z Londýna

Líbí se ti článek? Podpoř nás:

Přečtěte si další rady a tipy z kategorie Život v Anglii.

Naplánuj si cestu: